Moraviaman 2016 - můj první triatlon

7. 03. 2018 14:35:34
Celý tento "Železňák" byl tak silným zážitkem, a to nejen samotný závod, ale i celá ta příprava a nervozita před, že jsem se rozhodl něco si k tomu napsat, abych si alespoň část těch dojmů ponechal do budoucna.

Můj první triatlon v životě a rovnou na IM vzdálenostech (3,8 km plavání -180 km kolo - 42,2 km běh). Loni jsem akorát ve štafetě plaval jeden okruh (v plavkách bez neoprenu) a jel jeden okruh na kole (docela slušně s průměrem 38km/h). Letos jsem se při přípravě na Pražský maraton rozhodl, že to zkusím celé sám. Může to vypadat jako nerozum, ale já to takhle dělám, můj první závod na horském kole byl Drásal (a to navíc ročník 2005, dodnes mnohými považovaný za nejtěžší – celou dobu v dešti a na brutálním blátě), první závod na silničce Mamut tour (210 km). Akorát závodit v běhání jsem začal od desetikilometrové Rohálovky. Jsem holt spíš vytrvalec než nějaký sprinter, takže tíhnu k delším podnikům. A navíc mám Otrokovický Štěrkáč, kde se Moraviaman odehrává, asi 15 km od domova a to taky přispělo k mému rozhodnutí. Domácí závody mám rád. Nechce se mi daleko cestovat.

Celý tento Železňák byl tak silným zážitkem, a to nejen samotný závod, ale i celá ta příprava a nervozita před, že jsem se rozhodl něco si k tomu napsat, abych si alespoň část těch dojmů ponechal do budoucna. Píšu to proto, že vím, jak bídně jsem na tom s pamětí a je mi líto o všechno to přijít, tak jako o většinu ostatních zážitků. Proto se asi můžu dívat na filmy, k údivu všech okolo, i dvacetkrát dokola, protože já prostě všechno zapomenu a tak mám pokaždé skoro nový zážitek. Ale Moraviamana vytratit nechci, zvlášť jestli to byl, jak zněl rodinný plán, můj poslední.

Rozhodnutí

Tak to totiž bylo, uvědomil jsem si, že mám možná poslední šanci kvalitně natrénovat, protože příští rok jde i Honzík (moje druhé dítě – toto nemám strach, že bych zapomněl, ale kdyby to náhodou četl někdo jiný) do školky a žena půjde do práce a já budu muset buď děti vyzvedávat, nebo je vodit do školky a ubyde mi volného času. Rozhodl jsem se tedy, že jestli to mám zkusit, tak teď. To bylo zhruba o Vánocích 2015, kdy jsem opravdu dost běhal, abych se připravil na Pražský maraton (8.5.2016) a říkal jsem si, že naběhané mít budu, na kole jezdím závody nějakých 11 let, tak to taky nějak půjde, plavat jsem taky občas chodil, na tom trochu zapracuju a ono to nějak dopadne :-). Nejsem ten typ, co vidí nějakou takovou výzvu a prostě do toho jde a nehledí na to, že bude trpět a napálí to skoro bez přípravy. Na každém závodě bývá takových lidí mraky a já je obdivuju. Já na to nemám, toho já se bojím a tak se vždycky snažím, co možná nejlépe se připravit, abych netrpěl, nebo to alespoň co nejvíc minimalizoval. Takže k takovému rozhodnutí došlo jenom proto, že jsem si myslel, že na to budu mít podmínky a taky hlavu. Hlavu na to mám, blázen jsem dost velký, ale podmínky nezáleží jenom na mě. To musela schválit rodinná rada ve složení – má žena ... .

A ta mě velice mile a v krátké době už podruhé překvapila a souhlasila. Poprvé to bylo, když jsem se dočetl o Pražském maratonu 2015, o tom jak je tam deset tisíc běžců přímo v centru Prahy, jak se startuje při tónech Vltavy z cyklu Má Vlast od Bedřicha Smetany a jak tam na každém kroku hraje nějaká kapela a fandí tisícovky lidí a rozhodl jsem se, že tam chci být. A když jsem se tenkrát mé ženy ptal, co si o tom myslí, že to bude chtít přípravu a v květnu dvoudenní výlet do Prahy a že bych chtěl, aby jela se mnou, tak souhlasila. Ale nebyl to takový souhlas typu „dělej si, jak myslíš“ ona souhlasila skoro nadšeně, a že o tom závodě ví a že se jí to taky moc líbí a že o tom dokonce taky kdysi uvažovala, no prostě podpořila mě úplně parádně a to mě příjemně překvapilo. Při rozhodování o Moraviamanovi už to nebylo s takovým nadšením, ale taky souhlasila a bez této podpory by to šlo těžko zvládnout.

Kdyby to přece jen četl někdo jiný, tak na vysvětlenou: Nejsem zas takový podpapučář, který neudělá nic, co žena neschválí, ale přece jen máme dvě malé děti, které chci vídat a s kterými chci pomáhat, takže takové velké rozhodnutí nemůžu napálit jen tak od boku. Už v dobách, kdy jsem byl bez partnerky a jezdil na kole šest dní v týdnu (12 tisíc za rok – převážně na horském) jsem tvrdil svým známým, kteří to nechápali, že až jednou budu mít ženu a děti, tak toho samozřejmě nechám a nebudu tak divočit. Tak si na to vždycky vzpomenu a snažím se dělat tak, abych tréninkem co nejméně omezoval čas, kdy bych mohl být s dětmi. A myslím, že mi to docela šlo. Od začátku roku jsem si začal psát tréninkový deník, kde jsem si psal i časy zahájení jednotlivých tréninkových jednotek. Když se toho deníku teď podívám, tak je to krásně patrné, většinou začátky kolem páté hodiny ranní, kdy jsem běhal před prací, buď nejkratší cestou (5km) nebo nějakou oklikou. Nebo v šest, kdy jsem před prací chodil plavat. Pak jsou tam často začátky hned po pracovní době nebo i dřív (chodil jsem do práce o hodinu dřív, abych si mohl dovolit občas dřív skončit), to jsem běhával nebo jezdil z práce a to buď rovnou domů, nebo něco kratšího, tak abych svůj příchod domů zpozdil max. o hodinu oproti normálu. A pak jsou tam začátky až po 21. hodině, kdy jsem vyrážel běhat nebo jezdit do sklepa na kole (pořídil jsem si kvůli tomu trenažer, do kterého se upne zadní kolo mého bicyklu), to bylo potom, co jsme uložili děti ke spánku. O víkendech jsem zase chodíval na kolo nebo plavání v době, kdy měli děti poobědový spánek a běhat jsem chodil v neděli brzo ráno, než se zbytek rodiny vyhrabal z postele. Samozřejmě v době, kdy jsem potřeboval najezdit a naběhat větší objem, jsem to o víkendech přetáhl třeba dvě až tři hodiny přes tu dobu, kdy děti spí a přibyly mi k tomu celé úterní odpoledne, které jsou moje už z dřívějška, kdy jsem jezdil s partou kamarádů na horských kolech, ale i tak si myslím, že jsem se zvládl věnovat dětem velice kvalitně a mám z toho dobrý pocit, což je hlavní :-). Horší to bylo se ženou, ta už mě neměla u sebe po večerech u televize a postupem času ji to mrzelo víc a víc, ale zase jsme se nemuseli dohadovat o to, jaký program budeme sledovat :-) a navíc ji uklidňovalo, že je to jen jeden triatlon a pak se to vrátí do normálu. Toto uklidnění se ale časem vytrácí a vypadá to, že se to k normálu jen tak nevrátí J. Toto je docela nudný odstavec o mém časovém rozvrhnutí tréninku, je to taková moje vlastní obhajoba, a snad z toho jde vidět, že to jde i bez zanedbání dětí :-).

Trénink

Co se samotné přípravy týče, tak to bylo od nového roku necelý půlrok, kdy jsem se připravoval s jasným cílem – první v květnu maraton v Praze, pak 18.6.2016 Moraviaman. Do toho jsem měl dva půlmaratony (6.3.2016 a 28.5.2016) a jeden 50-ti km závod na horském kole (30.4.2016). Týdenní rozvrh se mi postupem času ustálil na následujícím schématu. Pondělí den volna. Úterý kolo a běh – buď ráno a po práci běh a po deváté trenažer, nebo kolo hned z práce a po deváté běh. Středa ráno před prací plavání. Čtvrtek ráno a po práci běh a večer po deváté hodině trenažer. Pátek ráno před prací plavání. Sobota přes polední spaní delší kolo. Neděle brzo ráno delší běh a přes polední spaní delší plavání.

K takovému schématu jsem se tak nějak dopracoval bez trenéra, jen já a internet. Přečetl jsem spoustu článků, hodně jich bylo od Petra Vabrouška, se kterým jsem se i párkrát potkal při závodech v okolí Zlína, kde oba bydlíme. Něco jsem se dočetl v Tréninkové bibli pro triatlonisty. To je dost rozsáhlá knížka, která mi byla doporučena. Zajímavé informace jsem se tam dočetl, velice přínosné, ale celou jsem ji rozhodně nečetl. A hlavně jsem se odpíchl od článku „4 Months and Counting: IRONMAN Training Plan“ (http://m.ap.ironman.com/triathlon-news/articles/2016/01/four-months-to-ironman.aspx?smtrctid=76461189#axzz3zHjQPQXx) . Ty časy uvedené v článku jsem moc nedodržel, ale schéma je dost podobné. Jen při plavání se na mě třikrát podíval pan Petr Přikryl (trénoval Daniela Málka na olympiádu), který je kamarádem mého nevlastního tatíka. Plavání jsem totiž cítil (a pořád cítím) jako svou největší slabinu. Takže jsem chtěl nějakou konzultaci k tomu, abych ty 4km bez nějakého úplného vyčerpání zvládnul uplavat. Pan trenér mi poradil, jak správně dýchat, jak vkládat ruku do vody, jak táhnout rukou... a při poslední prohlídce mého stylu mi oznámil: „Dobrá, tak já tam už žádné výrazné chyby nevidím, teď to jen udržet a plavat a plavat a občas zkusit rychlost.“ Tak já jsem plaval a plaval, ale rychlost jsem moc nezkoušel. Vím, že takovýto trénink plavání mě nikam moc neposune, a kdybych se chtěl zlepšit, tak musím asi zařadit nějaké intervaly a pomůcky, ale to se mi nechtělo. Občas jsem to schéma přizpůsobil třeba závodům nebo nějaké víkendové akci, nebo nějaké rýmečce, ale nic výrazného, žádný dlouhý výpadek jsem naštěstí neměl. A v posledních týdnech jsem měl tři kompletní nedělní tréninky, kdy jsem jel autem přímo do dějiště Moraviamana, oblekl si neopren, něco jsem odplaval, pak jsem objel nějaký ten okruh na kole a něco málo odběhal. Toto jsem si mohl vzhledem k rodině dovolit „výměnou“ za každoroční výlet na Giro (pět dní ježdění v Dolomitech s návštěvou některé z etap), kterého jsem se letos nezúčastnil, protože mi přišlo, že tréninkově to není přesně to, co potřebuju a navíc mi to přišlo už moc nefér vůči rodině a taky rodinným financím, přestože mě tam žena posílala.

Při mých kompletních nedělních tréninzích jsem si vyzkoušel i převlékání, pro které jsem se rozhodl. Nemám žádný fešný triatlonový obleček, ve kterém by se dalo plavat, jet na kole a běhat, a tak jsem se rozhodl, že plavat budu v neoprenu a pod tím plavky, pak se převleču do cyklistických hadříků, které mám k dispozici a protože v cyklokalhotách se nedá běhat, tak jsem se rozhodl i po plavání převléci do běžeckých trenýrek. Bylo mi jasné, že takto strávím v depu dost času, ale říkal jsem si, že nejsem profík a tak nemusím honit každou minutu, hlavní je pohodlí. Jak se v den D ukázalo, tak Depo je má možná ještě slabší stránka než plavání. J Ve výsledkové listině nikdo přede mnou a dlouho za mnou nikdo neměl zdaleka takové časy :-).

Ambice

V podstatě od začátku června už jsem byl značně nervózní. Asi jsem se ani tak nebál, že bych to nezvládl dokončit, ale spíš jestli se mi všechno povede, tak jak bych chtěl. I když i ta možnost, že to nepůjde dokončit, tam byla. Třeba by mohly přijít technické potíže na kole. Sice se o mě říká, že umím opravit všechno, ale s rozbitým ráfkem nebo třeba zlomenou patkou přehazovačky, nebo po nějakém pádu prasklým rámem, bych si neporadil. Nebo, jak jsem mnohokrát četl, tělo by tak velkou dávku nemuselo zvládnout a mohlo by se bránit. Ale spíš jsem myslel na to, v jakém čase to zvládnu. Když přišlo to rozhodnutí startovat na Moraviamanovi, uvažoval jsem o tom, že bych to chtěl stihnout za dvanáct hodin. K tomu jsem došel tak, že jsem si říkal: hodina a půl plavání plus šest hodin na kole plus čtyři hodiny běh plus nějaký čas na depa a mohlo by to vyjít. To jsem vycházel z toho, jak jsem do té doby plaval a jezdil na kole a čas na běh jsem jen odhadoval. Postupem času jsem to podle toho, jakých časů jsem dosahoval v tréninku, upravil na 11 hodin. Tuto informaci jsem taky pustil „do světa“ jako svůj cíl. Obvykle to mám před závody tak, že hlásím nějaký cíl a pak mám ještě svůj „vysněný“ cíl a ten nikomu neříkám :-). Tentokrát to nebylo jinak. Vlastně trochu jinak to bylo, tentokrát jsem svůj „vysněný“ cíl prozradil mojí ženě, protože ta mě dlouhodobě kritizuje za tento postup. Párkrát se stalo, že mě nestihla v cíli, tak jsem tentokrát raději kápl božskou a řekl jsem jí, že když všechno úplně luxusně půjde, tak by to mohlo být za 10:30. K tomu jsem se dostal po sečtení hodiny a půl plavání i s depem, 5:20 kolo i s depem a 3:40 na maraton. Což by mohlo vyjít, protože podle mého plavání bych to měl odplavat za 1:20 a depo mi trvalo deset minut, když jsem schovával kolo i neopren do auta, jeden okruh na kole jsem jezdil v tréninku za 1:20, takže násobeno čtyřmi to vychází těch 5:20 a maraton v Praze jsem zaběhl za 3:10, tak jsem doufal, že půlhodina navíc bude stačit na to, že do maratonu půjdu už značně unaven :-).

Před závodem

V týdnu před závodem už jsem dle návodu Petra Vabrouška trénink moc nepřeháněl, jen jsem to tak lechtal a soustředil jsem se na to, abych chodil rozumně spát (což u mě nebývá až tak obvyklé) a naposled ráno v pátek jsem dal půl hodiny kola a dvacet minut běhu. Domluvil jsem se se ženou na časech, kde zhruba kdy budu, protože měla v plánu dopoledne dojet se podívat sama a hlavně odpoledne, po spaní dětí, jsem chtěl, aby přijela i s dětmi. Viděl jsem totiž ty cílové fotky z minulých ročníků, kdy tatínci probíhají cílovou bránu i s dítětem a tak jsem se rozhodl, že je tam chci obě: Nelinku 4 a půl roku a Honzíka 2 a půl roku. Mockrát jsem si při tréninku představoval ten okamžik, kdy to mám za sebou a procházím s dětmi branou a moc se mi ta představa líbila, takže jsem na ženu vytvářel dost velký nátlak, aby dělala vše pro to, aby se má představa naplnila :-)

V pátek po práci jsem sbalil všechny věci potřebné jak pro závod, tak na přespání před a taky po závodě, kdy jsme měli v plánu s kamarády, kteří chtěli jet štafetu, zůstat přímo v prostoru cíle a po pár pivech tam přenocovat ve stanu. V šest hodin odpoledne jsem byl v Otrokovicích, odprezentoval jsem se a v hospodě u Štěrkáče jsem si dal večeři. Pak byla rozprava k závodu, tam se mi trochu sevřel žaludek, když jsem viděl jaké „hovada“ se tem pohybují. Samé svaly, tetování a profesionálně vyhlížející výrazy i ošacení :-). Naštěstí tam byli i úplní začátečníci, jako jsem já, což bylo poznat z dotazů. Rozprava byla přínosem, hlavně průběhy depem do dalších kol mi před tím nebyly jasné, ale odcházel jsem s pocitem, že vím všechno potřebné.

Ubytoval jsem se asi dva kilometry od dějiště závodu v chatce, kterou má moje máma dlouhodobě pronajatou v areálu lodních sportů. Spal tam se mnou i Radim, který se chystal na štafetu. Já jsem si nachystal snídani i nějaké rohlíky jako traťovky na kolo a šel jsem spát kolem desáté s budíkem na 4:50. Trvalo docela dlouho, než jsem usnul. To Radim spal hned, svého jednoho okruhu plavání, jednoho okruhu kola a jednoho běžeckého se nebál tolik, aby si během prezentace a následného popocházení po Expu nedal pár piv, takže se mu spalo dobře :-). Já jsem si na pivo netroufnul a tak to asi půl hodiny trvalo :-).

Den D

Ráno probíhalo dobře a to hlavně z toho důvodu, že se povedlo dobře „odlehčit“ na záchodě, z čehož jsem měl trochu obavu, nechtělo se mi to řešit až v průběhu závodu J. Posnídal jsem, uvařil jsem sobě a Radimovi kafíčko a vyrazili jsme na kolech (auta jsme nechali u Štěrkáče, protože tak dobré místa už bychom ráno nenašli) na start. Nachystal jsem si depo, což jsem jako začátečník moc neznal, takže jsem si tam vzal celou tašku se spoustou věcí „pro jistotu“, ale místa tam bylo dost, tak jsem nikomu nepřekážel. Nacpal jsem do dresu na běhání gely, na kole jsem dal jídlo do brašničky za představcem, kterou mi máma ušila (skvělá věc, věci jsou pěkně přehledně přede mnou a nemám narvané kapsy), plus jeden rohlík do kapsy dresu na kolo.

A už Pepíno Svoboda (skvělý moderátor celého závodního dne) hlásil patnáct minut do startu. To ráno uteklo jako voda a to jsem si myslel, jakou nemám rezervu, nebyl ani čas na nějakou nervozitu :-). Vklouzl jsem do plavek a neoprenu a šel jsem jej usadit a trochu rozplavat do vody a pak už rovnou na start.

V sedm hodin ráno to vypuklo. Z doslechu jsem věděl, že to bude mela a taky byla J, aby taky ne, když se naráz vrhne do vody 350 lidí a všichni chtějí plavat do stejného místa J. Ale naštěstí jsem neschytal žádnou vyloženě drsnou ránu. Nejspíš proto, že jsem se, znaje svých plaveckých schopností, netlačil na startu nikam dopředu a stál jsem v zadních řadách. Spíš jsem se pořád o někoho otíral. Jako kapříci při výlovu jsme se tam mrskali a taky jsme po sobě asi dost podobně klouzali v těch neoprenech. O nějakém soustředění se na kvalitní plavecký styl nemohla být řeč, pořád jen ve střehu, abych to od někoho neschytal, nebo abych já někoho nezamáčkl pod hladinu. A dýchat pěkně po třech záběrech na obě strany jsem taky neudýchal, byl to takový šrumec, že jsem byl rád za dýchání napravo, tak jak jsem dýchal dřív, než jsem se začal soustředit na vytrvalost. Ale za první bójkou (asi po 400m) už to šlo a já jsem se dostal do svého plaveckého tempíčka. J Alespoň jsem si myslel, že je to moje tempo. Na hodinky jsem se podíval, až když jsem šel z vody a běžel k depu a byl to pro mě šok. Ale tak příjemný, že se mi to těžko popisuje. V tréninku jsem plaval skoro pořád stejně a to i v neoprénu a i ze svých měřených pokusů o rychlejší tempo jsem měl pocit, že rychleji jak za 1:20 to prostě neuplavu a teď – 1:07. Vím, že s těmi prvními, co to mají za tři čtvrtě hodiny odplavané se to nedá srovnat, ale já z toho byl úplně hotový a šťastný tak, že už samotný tento zážitek z plavání by mi na dlouho stačil :-). Celé mé šestiminutové depo (opravdu tolik, na tom budu muset zapracovat) jsem si v duchu sprostě ulevoval, něco ve stylu: „kurva, to snad není možné“, „ty vole já jsem dobrej“ a „kurva“ „kurva“ „kurva“ :-) Pak mě trochu zklidnila rozhodčí, která mě napomenula, že na převlékání je támhle převlékací stan. To já jsem věděl, ale nechtělo se mi tam přes celé depo běžet a v tom adrenalinovém opojení jsem na svoji vrozenou stydlivost úplně zapomněl :-). Naštěstí jsem v době napomenutí měl už cyklistické kalhoty na sobě, takže jsem zbytek dooblékal už u kola.

Na kolo jsem vyrážel úplně čerstvý a „nadržený“, to nečekaně rychlé plavání plávání mi vlilo do žil tolik adrenalinu, že jsem vystartoval, jak raketa :-). U výjezdu stáli kluci ze štafety a moje máma, tak jsem na ně volal: „To jsem skvěle zaplaval, že?“ a celý vysmátý jsem se vrhnul na těch 180 km na kole. První okruh jsem letěl o něco rychleji, ale pak už jsem se ustálil v nějakém svém tempu. Hrozně se mi líbilo, že pořád někoho předjíždím (výhoda slabého plavání). Nejvíc mě těšilo, že předjíždím spoustu závodníků, na brutálních časovkářských strojích s cenou nemálo přes sto tisíc. To ne, že bych byl škodolibý a ze závisti, že já na to nemám, jim přál předjetí mnou na mém obyčejném kole. Spíš jsem cítil takové potěšení z toho, že to jde zvládnout na základním silničním kole s hrazdou a úplně základními výplety. A že jsem dobře udělal, že jsem nevrazil rodinné peníze do něčeho podobného a že jsem měl mockrát takové touhy. :-)

Na kole se mi dařilo učebnicově doplňovat energii, z rohlíku jsem sice snědl jen půlku a pak už se mi to nechtělo žvýkat, ale tyčinky a gely jsem doplňoval pravidelně dle návodu z videa od Nutrendu s Petrem Vabrouškem. A taky jsem pravidelně dával tabletu Anticrampu, abych odvrátil riziko křečí. Na občerstvovačkách jsem ani jednou nezastavoval, protože tam bylo spoustu šikovných pořadatelů, kteří zkušeně předávali bidony, kterých jsem si asi pět bral, ale zastavovat nebylo třeba. Cestou jsem se pravidelně potkával se svými osobními fanoušky: mojí ženou, mamkou, bráchou a klukama ze štafety. Bylo to příjemné, že tam někoho mám. Ve čtvrtém okruhu už se mi zdálo, že mi to moc nejede, ale stejně jsem se chtěl na konci cyklistiky pošetřit na běhání, takže mi to nevadilo. Kolo jsem zvládl v čase 5:08, s průměrnou rychlostí 34,8 což bylo taky nad plán, ale nebylo to tak překvapující, protože na kole už nějaký čas závodím a vždycky jedu při závodě rychleji než při tréninku.

Druhé depo už jsem si dal pozor, aby mi ručník uvázaný při převlékání kolem pasu nespadl příliš brzy, takže se to tentokrát obešlo bez napomenutí. Trvalo mi to skoro čtyři minuty, což je taky dost vyčnívající čas v průřezu startovního pole :-). Vybíhal jsem docela pěkně, ale čerstvost ze začátku cyklistiky už to teda nebyla :-). Zjistil jsem, že na občerstvovačkách jsou kromě piva, koly, ionťáku, vody, melounů, banánů a kdoví čeho ještě, i gely, takže jsem dva ze čtyř svých gelů hned vyhodil bráchovi, protože mě hrozně vadí, jak mi to poskakuje v kapsách.

Moje hlava hned začala počítat. A došla k zajímavému výsledku, že do mého „vysněného“ cíle – času pod 10:30, zbývá čtyři hodiny a pět minut. Což mě v první chvíli krásně uklidnilo, ale hned v druhé chvíli nepěkně nabudilo J, hlava totiž dál spočítala, že při maratonu za 3:35 by to vyšlo na čas pod 10 hodin a to už by teda byl ultramegahustý výsledek :-) Věděl jsem, že na maraton za 3:30 mi stačí tempo těsně pod 5:00 min/km. Ne snad, že bych to počítal při závodě, ale do Prahy jsem jel s cílem dát to do 3:30, tak jsem to měl propočítané. Tak jsem to chtěl držet na těch pěti, ale v prvním kole se mi vůbec nedařilo to brzdit. Běžel jsem tak 4:40min/km a měl jsem pocit, že pomaleji to nejde :-). Ale šlo. :-) Už po prvním okruhu mi nohy sami zpomalily na těch zhruba 5:00min/km a rychlost klesala dál. Při průběhu depem jsem upozornil ženu, ať do cíle s dětmi dorazí raději před pátou hodinou, že mi to možná vyjde :-).

Bylo opravdu horko. Teplota okolo 27 °C, ale pocitově to vypadalo i na víc. Přibrzdil jsem nebo i zastavil na každé občerstvovačce a bohatě je využil, vždycky jsem se napil piva, coly a vody, dával jsem si meloun a bohatě jsem se poléval jak z kelímků s vodou tak za pomoci připravených houbiček, to osvěžení bylo vždycky na krátkou chvíli skvělé :-). Pivo jsem si dával, abych neměl pořád samé sladké a doufal jsem, že s jeho pomocí dostanu do oběhu trochu soli, protože sáček s tabletami Anticrampu jsem zapomněl na kole :-), takže jsem dostával strach z křečí.

Na silnici mezi Otrokovicemi a Kvasicemi, kde probíhala běžecká část, už značně ubývalo posledních cyklistů a všichni už se přesouvali na běh. Bylo to parádně promíchané, úplná přehlídka běžců všech výkonnostních tříd. Nebylo už možné se orientovat, kdo je před kým a kdo za kým. Jen podle pořadatele v reflexní vestě, který jel na kole před prvním závodníkem, bylo znát, že letošní ročník bude zlomový. Za pořadatelem na kole totiž neuvěřitelně „letěl“ Honza Oppolzer a nikoliv Petr Vabroušek jak bylo vždy zvykem. A Petr nebyl ani nikde poblíž. To se mi potvrdilo, když jsem Petra předbíhal ve třetím okruhu. Viděl, že nemá svůj den, tak zvolnil a povídal si a rozdával rady závodníkům o několik výkonnostních tříd pod ním. A ti mu za to byli opravdu vděční. To je prostě borec.

Ve třetím okruhu mi to zase trochu zpomalilo a ve čtvrtém ještě kousek a už to začínalo vypadat, že to na těch deset hodin nevyjde a já jsem se na to psychicky i připravil, ale věřit jsem nepřestával. Navíc u trasy už stála žena s dětmi, se kterými jsem si plácal a to mě dělalo obrovskou radost a jim evidentně taky.

Na obrátce čtvrtého okruhu (zhruba 5km do cíle) jsem dostal křeče. Nikdy jsem je ještě při běhu neměl. Na kole už mockrát a tam jsem se přesvědčil, že je pro mne nejlepší to prostě přetáhnout silou, dát si těžší převod a přes bolest to přejet. Takže ani tentokrát jsem, jak spousta jiných, nevolil zastavení a snahu to nějak rozcvičit, ale běžel jsem dál. Bylo to zajímavé. První ve stehnech – to se ještě dalo a pak do lýtek – to už bylo horší, noha se mi v křeči do lýtkového svalu propnula v kotníku tak, že jsem zakopnul špičkou o zem – a tak několikrát, ale šlo to. Rychlost se tím trochu snížila, ale pořád to bylo hluboce pod tempo 6:00min/km, které mi v tu chvíli vycházelo na doběhnutí v čase pod deset hodin. Ale byla tam ta má vysněná představa, že proběhnu cílem s dětmi J, na to jsem potřeboval ještě dost velkou rezervu. Nelinka se občas kousne, když je mezi lidmi a začne se stydět, takže hrozilo, že ji budu muset nést (asi 19kg) a Honzík je zase dost malý, on by sice asi běžel, ale kdybych zpomalil na jeho tempo, nemusel bych to stihnout, což záleželo i na tom, kde v doběhovém koridoru se mojí ženě podaří mi děti předat, takže jsem věděl, že ho ponesu určitě (asi 13kg). Toto všechno bavilo mou hlavu těch neskutečně dlouhých posledních pět km. Poslední občerstvovačku jsem raději absolvoval jen ve zkráceném režimu – jen polévání. Pak jsem si dokonce trochu popravil vlasy, protože jsem si představil ty cílové fotky s ulepenou hlavou – takhle skvěle ten můj mozek dokázal pracovat, ale zbytek těla už jel jen silou vůle :-). A už jsem vbíhal do areálu Štěrkoviště, lidi tleskali, pocity nádherné a v jedné škvíře mezi plůtky asi 75m před cílem stále Zdenička s dětmi, děti se smály, Honzíka jsem hned popadnul a Nelinka bez jediného zaváhání běžela za ruku se mnou. Jak jsem se později dozvěděl, tady to opět zachránila má skvělá žena, protože jak jsem tušil Nelinka se údajně při čekání na mě rozhodla, že se mnou nepoběží, že si asi jen plácne, ženu polil studený pot (protože věděla, jak mi na tom záleží), ale duchapřítomně to zachránila příslibem zmrzliny, což zabírá stoprocentně – skvělá žena. Těch 75 m nebylo snadných, jel jsem na max. ze strachu, že doběhnu třeba 10:00:07. Ale Pepíno hlásil: „A do cíle běží další borec, který to stihne pod deset hodin. Honza Pražan a s celou rodinou.“ A mě bylo vážně skvěle. Ještě teď, když to po čtrnácti dnech píšu, je mi z toho skvěle a přesně tak jsem si to představoval.

Cílový čas 9hodin 59minut. Ten jsem si teda ani v těch nejdivočejších snech nepředstavoval. Maximální spokojenost.

V cíli

Hned za cílem jsem si, po focení samozřejmě, lehnul do stínu a nechal si z hlavní občerstvovačky hned za depem donést nealko pivo. Po chvilce jsme se vydali na slíbenou zmrzlinu. Zdvihnout už mě musel brácha :-). Po krátké chvíli se mi lehce přitížilo. Nevěděl jsem, jestli se pozvracím, nebo omdlím, tak jsem si šel pro jistotu lehnout do nedalekého stanu, který tam měli kluci ze štafety (Čurda, Radim, Mira a Ondra). Ležel jsem asi půl hodiny. Dětem to nevadilo, protože tam měli hřiště a babičku. Já jsem si nechal donést normální pivo, brácha mi vyzul boty, Radim mi půjčil suché tričko a dlouhé kalhoty, protože jsem měl trochu zimnici a pak už mi bylo jen skvěle :-). Doprovodil jsem Zdeňku s dětmi k autu přes stánek se zmrzlinou a vrátil jsem se zpět. Rozloučil jsem se s mamkou a bráchou, kteří zvládli fandit od startu až do cíle a dokonce je to prý bavilo a utíkalo jim to. Nefandili totiž jen mě, ale všem. A bavilo je, jak na to různí lidé různě reagují. Někteří bez povšimnutí, někteří úsměvem nebo zdvihnutým palcem. Jsem moc rád, že jsem je tam i se ženou a dětmi měl a že tam i jiní měli své rodiny a známé, protože atmosféra byla opravdu skvělá.

Belháním jsem si došel kolem Pepína Svobody (kterému jsem poděkoval za skvělou práci) do depa pro věci. Všechno jsem pěkně sbalil do nedaleko stojícího auta, vzal jsem si z něj věci na sprchování a přespání ve stanu štafety (ve kterém jsem ležel po doběhnutí do cíle), dal jsem si osvěžující studenou sprchu, snědl skvělé jídlo, co nachystal pořadatel a sedl jsem si za Mirou, Radimem a Čurdou na zahrádku hospody, která byla hned vedle cílové brány J A tam jsme seděli, povídali si a užívali si atmosféru a pivo až do proběhnutí posledního závodníka, což bylo 22:17. Ten měl největší ovace a při jeho překročení cílové čáry se spustil parádní ohňostroj. Pak bylo ještě vyhlášení výsledků a asi o půlnoci jsme šli spát. Což mi moc nešlo, protože už dávno nejsem na kempování zvyklý a navíc ta únava a horko mi bylo, ale bylo mi to jedno :-). Nakonec jsem přece jen něco naspal.

A co dál?

V sedm ráno jsme byli všichni vzhůru, složili jsme stan, sbalili věci, ředitel závodu nám dal bedýnku toustů z občerstvovaček na snídani a v osm už jsme byli pryč :-). V neděli jsme měli vystoupení obou našich dětí s hudební školou Yamaha a potom hned sportovní den s lidmi z práce, kde jsem jen popocházel a hlídal děti a popíjel pivo a přijímal gratulace :-). V pondělí v práci to bylo opravdu těžké, hlavně ze schodů to bez zábradlí nešlo, ale odpoledne jsem to rozchodil s dětma na hřištích a v úterý už jsem vyrazil s kamarádi na horské kolo, trochu se rozjezdit, protože v sobotu mě čekal Drásal (117km převýšení 3900m). Vím sice, že to není ideální sobota po absolvovaném železňákovi, ale byl to můj dvanáctý Drásal bez vynechání, tak jsem ho jet musel. Byl jsem připravený ho jet na pohodu a nakonec jsem si ho krásně užil na půjčeném kole Specialized Epic Carbon Carbon 29 WC a dokonce s v pořadí oproti loňsku i zlepšil :-)

Teď už jsou mé hlavní letošní cíle za mnou a já i má milovaná žena se začínáme smiřovat s tím, že to nebyl můj poslední triatlon. Triatlon nakonec každého dostane – jak říká Petr Vabroušek a ten o tom něco ví. Akorát je mi pořád připomínáno, že toho času na trénink už opravdu tolik nebude :-)

Tak uvidíme, jak to půjde příště :-)

Autor: Jan Pražan | středa 7.3.2018 14:35 | karma článku: 10.48 | přečteno: 445x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Sport

Petr Těthal

Pavel Kousal – skrytý „poklad“, zatím jen v ELH?

Sparta letos naplňuje očekávání a její hráči taktéž. Mě asi nejvíc překvapil Pavel Kousal. A to svojí komplexností a vlivem na hru.

27.3.2024 v 14:37 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 49 | Diskuse

Petr Těthal

MS v ledním hokeji divize IIIA

V Kyrgyzstánu se konalo MS jedné z nižších divizí (divize IIIA), pojďme se na tento turnaj podívat malinko blíž.

19.3.2024 v 14:44 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 199 | Diskuse

Petr Mašín

Iron Dad – První nádech svobody

První kapitola mé cesty na dlouhý triatlonový závod, Iron Man. O mém bezstarostném dětství a prvním horském kole, díky kterému jsem pochopil, že v životě budu chtít dál a výš.

16.3.2024 v 15:29 | Karma článku: 10.38 | Přečteno: 136 | Diskuse

Milan Macho

Fotbalové nůžky se rozevírají

Budíček! Probuďme se ze snu, že se úroveň české fotbalové ligy nějak výrazně zvedla. Fakta z Evropské ligy: Liverpool – Sparta 11:2, AC Milán – Slavia 7:3. Smutný rezultát měření sil zástupců české ligy s anglickými a italskými.

15.3.2024 v 19:22 | Karma článku: 14.22 | Přečteno: 330 | Diskuse

Petr Těthal

Play-off, baráž, systém prolínání soutěží… Co je nejvíce fér?

V ELH započaly vyřazovací boje. A jako každý rok zároveň s nimi začala debata o tom, kolik týmů by mělo postoupit do play-off a samozřejmě se stočí i řeč na baráž. 100 lidí = 100 názorů. Tady je ten můj.

15.3.2024 v 13:35 | Karma článku: 5.13 | Přečteno: 148 | Diskuse
Počet článků 1 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 445

Jsem vášnivý cyklista a příležitostný běžec, po absolvování Moraviamana o sobě můžu tvrdit, že jsem triatlet :-)

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Velikonoce 2024: Na Velký pátek bude otevřeno, v pondělí obchody zavřou

Otevírací doba v obchodech se řídí zákonem, který nařizuje, že obchody s plochou nad 200 čtverečních metrů musí mít...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...